Jak strašpytel ke psu přišel
Můj vztah ke psům byl od malička odmítavý. Na základě dvou špatných zkušeností v dětství jsem se strašně psů bála. Naše návštěvy známých se psy byly pravidelně provázeny mým hysterickým řevem. Pes mohl být zavřený v kotci nebo upoutaný na vodítko s náhubkem na tlamě a já jsem stále hystericky řvala, že dál nepůjdu. Měli jsme doma milou fenku křížence. Když se hárala a v okolí naší zahrady se vyskytovali cizí psi, cesta do školy nebo na autobus byla pro mě hotovým peklem. Jak jsem dospívala, trošku se strach zmenšil. Sem tam jsem dokonce unesla i návštěvu přátel se psy. Když jsme pily s kámoškou na terase kávu, ochotně mě obložila dětskými hračkami a kočárkem, aby ke mně jejich fenka německého ovčáka nemohla.
Po vážných zdravotních problémech se můj strach ze psů zase o něco zmenšil. Přítel mi neustále tvrdil, že my na konci vesnice s velkou zahradou potřebujeme většího psa. Rok jsem statečně odolávala. Vždycky jsem mu řekla, ať si klidně psa koupí, zavře do kotce a stará se o něj, ale já že s ním nechci mít nic společného.
Pak přišel zvrat v mém životě, musela jsem na operaci mozku. Pooperační komplikace mi změnily můj život už navždy. Poctivě jsem rehabilitovala. Když mi bylo lépe, přítel zase začal o psovi, já jsem nechtěla ani slyšet.
Během mého pobytu v lázních si jen tak půjčil od kamaráda knížku o psech. Nenápadně ji odložil ke mě na stůl. Nedalo mi to do ní nenakouknout. Vybrala jsem si bernského salašnického psa, připadal mi jako hodný mazlík. Sebrala jsem veškerou odvahu a v chovatelské stanici blízko našeho bydliště se informovala na štěňátka. Mezitím nenápadně na mém stole přistála další kniha o psech. Přítel tentokrát zajistil Atlas psů. Na mou otázku, která plemena se mu líbí, mi odpověděl“ „ Mě se líbí pyrenejský horský pes nebo český horský pes.“ Na stránce vedle českého horského psa byl chodský pes, ukázala jsem na něj: „Co chodský pes?“ „Nejmenší možná varianta“ bylo mi odpovězeno.
Začala jsem studovat na internetu informace o psech. Mě se podle popisu nejvíc zamlouval chodský pes. Po smrti našeho malého křížence Endyho (16.4.1998 – 28.8.2008) bylo rozhodnuto. Po dlouhém pátrání na internetu a pár mailech s chovateli jsme se jeli podívat do chovatelské stanice Vita canina. Choďáčci mi učarovali. Zažili jsme s nimi a paní chovatelkou krásné odpoledne. Díky povaze její fenky Erin Graine Lukato Gold rozhodnutí padlo na místě. Domluvili jsme se ,že si vezmeme štěňátko. Přijela jsem domů celá rozjásaná. Mamka na mě koukala, jestli mi nepřeskočilo v hlavě. „ Ty, která jsi se tak strašně bála psů, chceš štěně ? To snad není možné???“ Začala jsem nakupovat štěněcí „výbavičku“, ležela v kynologických příručkách. Byla jsem se podívat na místním cvičáku a předběžně domluvila kurz základní poslušnosti. Na cvičáku jsem zjistila, že můj strach ze psů je zbytečný a způsobený jen mou neznalostí problematiky a nevychovanými maiteli psů, ale to už jiné téma.
Netrpělivě jsem očekávala den narození štěňátek. Když byly našemu malému štěníkovi sotva tři týdny, byla jsem se podívat s paní chovatelkou na výstavě chodských psů. Byla jsem okouzlená pohodovou atmosférou, lidičkami i psíky. Poprvé jsme našeho budoucího prcka navštívili ve čtyřech týdnech, ale to už je jiné vyprávění.
Komentáře
Přehled komentářů
Hanko, díky za to, že ses s námi podělila o svůj příběh. Cesta a proměna od nezáviděníhodné skoro až fobie ze psů k šťastné majitelce vlastního pejska. Moc se mi líbilo vyjádření "nejmenší možná varianta" :-) Užijte si spolu spoustu radosti !!! Ať je to šťastné soužití pro obě strany.
Nádherná zpověď
Lidka, 16. 9. 2009 19:22
Milá Haničko,
snad během několika málo minut jsem přečetla pojednání a strachu z pejsků,musím uznat,že jste to tak nádherně vystihla,žádný kdo se pejsků do teď bál po Vašem výkladu nemůže nemít rád psíka.díky za tak krásný článeček.
Lidka a sad
Blahopřejeme
Michal a zlaťák Arnie, 13. 2. 2010 21:52